Centrum pro rodinu,Uherské Hradiště a okolí,manželství,láska,věrnost,muž,žena,dítě,mládež,seznamka, rande,svatba,příprava pro snoubence,advent,Vánoce,půlnoční mše,informace,Velikonoce,křest,zajímavé příběhy,víra,přednášky,společenství,akce,poutě
V této rubrice vám nabízíme  příběhy, modlitby, zajímavé odkazy a videa na celý týden - k večernímu setkání u rozsvíceného adventního věnce. Vyberte si každý den z nabídky to, co vám vyhovuje. Více zajímavosti a inspirace konkrétně k době adventní a večernímu společenství  v rodině i ve společenství mládeže si přečtěte v rubrice Advent a Vánoce.
1.adventní týden.jpg
Dnes svítí na adventním věnci jen jedna svíčka. Je první neděle adventní.

1. NEDĚLE ADVENTNÍ

Začíná Advent. Je první neděle adventní.

Dnes se zapaluje první svíčka na adventním věnci, vždy na začátku adventního večera. Můžete  ji nechat rozsvícenou po celou dobu, co budete zpívat nebo poslouchat písničku, číst a modlit se. Potom ji nezapomeňte zhasnout.

Proč adventní věnec?
Věnec byl vždycky symbolem vítězství, pocty a radosti. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť On je "Světlo světa" (Jan 8,12).

Žehnání adventního věnce:
Tento adventní věnec je symbolem vítězství Světla nad tmou a Lásky nad nenávistí. Je vzdáním pocty Tomu, kdo je očekáván, a kdo zároveň již přichází jako vítěz, jako král a osvoboditel: Ježíš Kristus.
"Já jsem světlo světa", řekl Ježíš, " kdo mne následuje, nebude chodit v temnotách, ale bude mít světlo života" (Jan 8,12). Věčný Bože, prosíme Tě, požehnej tento věnec i nás, a pomoz nám, abychom prožili opravdový Advent. Chceme Ti otevřít  své srdce, abys je mohl naplnit svou láskou.
Nechceme žít ve tmě. Veď nás světlem Tvé milosti. Amen.

Zajímavosti:

 Víte, že je  Bible i na internetu?

Reklama na bibli, video:
http://www.youtube.com/watch?v=gcqn54Zw2to&feature=related

Bible on-line:
http://bibleserver.com/index.php

http://www.biblenet.cz/

Můžete si také nainstalovat Bibli do MOBILU:

http://www.bible.kvalitne.cz/

V biblické knize Zjevení svatého Jana říká Ježíš: "Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst - já u něho a on u mě" (Zj 3,20). Tyto dveře našeho srdce mají jen jednu kliku - zevnitř. Kristus je ani nevylomí, ani nevypáčí. Zevnitř je můžeme otevřít jen my sami.

Čtení pro dnešní den:

Ježíš Kristus se stal synem člověka, abychom my se mohli stát Božími dětmi. Pán přichází. Vyjděme Mu vstříct!  To je náš adventní úkol, to je naše příprava na setkání s Ježíšem. A jak mu máme vyjít naproti, kde ho máme hledat? Kousek po kousku objevovat Jeho podobu ve vyprávění evangelia. Plně ho poznáme až tváří v tvář. "Připravte cestu Pánu!" Tak i na nás volá předchůdce Ježíše Krista, Jan Křtitel. Ale jakou cestu, a jak ji připravit? Máme si teď v Adventu především urovnat cestu do vlastního srdce,  cestu k lidem a svou osobní cestu k Bohu. A proč každý rok znovu? Nestačilo by to udělat jednou provždy? Ne. Při každém setkání s Bohem ho poznáváme víc a víc. Poznáváme, že Bůh je nevýslovná Láska, jakou si nedokážeme ani představit. Taková, jakou celý svůj život hledáme. Tak ji pojďme hledat tam, kde je možné ji najít!

Jak jen toužím,
abys prožil Advent.
Jak jen toužím u tebe bydlet,
žít důvěrně s tebou
a sdílet všechna tvá břemena.

Jak jen toužím znovu se narodit
ve tvém městě, tvé ulici,
ve tvém domě a ve tvém srdci.

Vždyť ti jdu vstříc
od věčnosti k věčnosti.
 Otevři mi dveře,
chtěl bych vejít.
Já, tvůj Bůh.

 

 Příběh:

Srdce člověka.
Moje srdce je jako zahrádka. Byla dlouhá léta pustá a planá. Jen vítr do ní zaséval bodláčí zloby. Rostly tu i žahavé kopřivy pomluv, jedovaté ocúny sobectví a pýr nenávisti. Byla v ní také hluboká bažina hořkosti. Nade vším se vznášel šedavý opar lhostejnosti a netečnosti...
Nechtěla  jsem se dívat na zahradu svého srdce, a přece jsem ji měla stále před sebou. Trní hříchu tu nacházelo úrodnou půdu, přestože jsem toužila po lásce a čistotě. Naštěstí jednoho dne  přišel Zahradník.  Nevyčítal, ani se neděsil, co tu bude mít práce. Jen tiše a s úsměvem pohladil malou růžičku lásky, která se krčila v rohu mezi keři. Jak ji tam  tak rychle našel? Hned se dal do práce. Zesláblou a téměř udušenou růži vzal a přesadil doprostřed zahrady. Tam, kde předtím stál strom nevěry a nelásky...
Růže začala sílit. Zlý vítr však přinášel nová semena plevele a snažil se její krásu zničit. Poslal na ni svlačec starostí, který růži omotával a dusil.Ale Zahradník na ni nikdy nezapomněl. Vždy včas a laskavou rukou očistil každý lístek, okopal ji a pilně zaléval vodou. Postupně vysušil bažinu hořkosti a na jejím místě zasadil strom života s dobrým a chutným ovocem. Vedle růže začaly vyrůstat i další krásné květiny - tulipán milosrdenství, gerbera věrnosti, něžná sedmikráska soucitu, množství fialek pokory. Začala klíčit i bílá lilie čistoty a přátelství...

Neboj se pohlédnout do zahrady svého srdce. I k tobě může přijít Zahradník, který může změnit tvůj život. Ze  zanedbané a hynoucí duše dokáže udělat krásnou kvetoucí zahradu. Jeho jméno je Ježíš Kristus - Syn Boží.

Podle letáčku BTM (www.btm.cz), tento krásný text napsala Zdenka Grandičová. Děkujeme za něj.

PONDĚLÍ

První týden adventní očima dětí: Podívejte se na

www.youtube.com/watch?v=3R7_GXIJqHU a nezapomeňte si k tomu pustit zvuk.


REKLAMA NA MODLITBU.
Už jste někdy viděli reklamu na modlitbu? Myslíte si, že něco takového neexistuje?  Tak se podívejte na  youtube! http://www.youtube.com/watch?v=HaNH24FI6Z4&feature=relat  



Nejlepší vánoční dárek pro kněze – daruj modlitbu!


Daruj ji zvláště těm kněžím, kteří významně

ovlivnili tvůj život tím, že ti zprostředkovali

přijetí svátostí, poznání Boha a život s Ním.

 

Modlitba za kněze. 

Všemohoucí, věčný Bože,  děkujeme Ti, že máme

mezi sebou kněze. Ty sis je vyvolil a povolal je    

ke službě u oltáře i mezi lidmi. Na jejich slovo sám 

Ježíš sestupuje z nebe na oltář, aby se skryl v malé  

 Hostii a dal se nám za pokrm. Děkujeme Ti za       

 všechny nebeské dary, které nám skrze kněze          

 dáváš. Ve svátosti křtu jsme získali světlo milosti    

 posvěcující a stali se dětmi Božími. Vkládáním       

 rukou biskupa jsme přijali ve svátosti biřmování      

 dary Ducha Svatého. Skrze kněze nám odpouštíš     

 všechno, co jsme udělali špatně, co nás od Tebe      

 vzdaluje. A je to opět kněz, kdo nás připraví na         

 konci našeho života na setkání s Tebou. Ale i kněz  

 je jen slabý a hříšný člověk, a jeho zodpovědnost     

 před Tebou je veliká. Pane Bože, prosíme Tě dnes  

 zvláště za tyto Tvé kněze .…...(vyjmenuj), biskupa

 ..…(jmenuj), a papeže …..(jmenuj). Ochraňuj je od    

 všeho zlého a posvěť je. Dej,aby vždy hledali Tvou 

 vůli a milovali Tě, jak nejvíce dovedou. Ať stále ze 

 Tvé blízkosti čerpají potřebnou sílu, odvahu, radost

 i trpělivost, aby mohli dobře splnit své poslání        

 a stali se takovými, jakými Ty je chceš mít.

 Amen.

 

ADVENTNÍ VÝZVA - POKÁNÍ

V adventní době zaznívají silné výzvy k pokání a obrácení.
To ale neznamená obrátit se jenom k sobě samému, ke svým slabostem, chybám a hříchům. Pokání v první řadě znamená obrátit se k Bohu.
 Zdroj života totiž není v nás samých. Zdroj naplněného života je v Bohu. A tento zdroj se nám v Ježíši Kristu přiblížil na dosah. Bůh chce vstoupit do každé oblasti našeho života.
I když se o to někdy hodně snažíme, my sami se nedokážeme výrazně změnit. Nemůžeš vyjít ze své kůže.

 
* Pozvi Boha do všeho, co prožíváš. Jen On dokáže proměnit tvé srdce a realitu, ve které se nacházíš.

* Najdi si čas ke komunikaci s Bohem v modlitbě a ve ztišení.
 
* Naslouchej Božímu slovu četbou Bible a kvalitní náboženské literatury.

* Smiř se s Bohem, s druhými i sám se sebou.

* Dávej pozor na chvíle, kdy můžeš svou víru dát najevo láskou, a nepromeškej je.


Duchovní obnova člověka se uskutečňuje skrze obrácení a nasměrování se k Bohu, k přitulení se k Němu. Podobně, jako malé dítě utíká do rozevřené náruče svého otce, nebo jak se vrhá pro ochranu ke své matce, když se zalekne toho, co provedlo.

Pokání není krátká otočka a letmý pohled za sebe. Jde o vykročení správným směrem, k Bohu.

Adventní doba  tedy není pouze časem úklidu a  nákupů. Má mít především  duchovní obsah. A tím je nejen příprava na Vánoce. Vyzývá nás k setkávání se s Kristem v našem každodenním životě a připravuje nás na Jeho slavný druhý příchod.

Prožít plodně adventní dobu znamená nově se setkávat s Bohem, který nabízí naplněný život a cestu dál. Přijmout výzvu adventu znamená vycházet Mu naproti, obracet se k Němu, pozvedat k Němu své oči, smířit se s Ním a s těmi, kdo jsou kolem nás a odhazovat všemožnou zbytečnou přítěž, která nám znemožňuje jít po Jeho cestách...

 

 ÚTERÝ

 

Otče, Synu a Duchu svatý,

probuď  svou církev
a začni u mne.

Oživ naši obec, město,
a začni u mne.

Dej, ať je mír  všude na zemi
i v srdci lidí
a začni u mne.

Přines svou lásku a pravdu
ke všem lidem
a začni u mne.

 

Mikulášská nadílka potěší v každém věku. Jak známo, Mikuláš nosívá dárečky už v noci, nebo v předvečer svého svátku. Děti dostanou spoustu sladkostí, ale takový pěkně zabalený bonbon, nebo čokoládová tyčinka či figurka, nebo taky jablíčko s červenou mašličkou na stopce nebo s přiloženou smrkovou větvičkou, které se den po svátku sv. Mikuláše znenadání objeví na stole spolužáka nebo spolužačky, dokonce i u kolegů v práci, to udělá divy! A když se ještě řekne, že ji tam přece nechal pro dotyčného Mikuláš, kdo jiný, mají k sobě všichni kolem tak nějak blíž. Každý se pro tu chvilku rád znovu stane dítětem, kterého Mikuláš obdaroval. A kdyby někam nestihl dorazit, můžete mu pomoct i vy. I někteří rodiče bývají smutní, že jsou už dospělí a Mikuláš jim žádné dárečky nenosí. Jestli k vám domů už nechodí, přestože je očekáván,  můžete za něj zaskočit... :o)


Bonbon = cukrovinka se poprvé objevil asi v 17. století ve Francii. Původně bonbóny jedly děti na královském dvoře a povykovaly: „Dobré! Dobré!“ ( francouzsky - „Bon! Bon!“). Takto vznikl název této lahodné cukrové hmoty. Později se výroba bonbónů zdokonalovala a začaly se vyrábět různé druhy - cucací, ovocné, karamelové, čokoládové nikoli však gumové. (cs.wikipedia.org/wiki/Bonbon - 15k)

 


Znáš všechny své dobré vlastnosti?

Jedno prázdninové odpoledne jsme s Terezou seděly v jejím pokoji a poslouchaly písničky v rádiu. Hráli  jednu od Jiřího Schelingera, kterou jsem neznala. Jmenovala se „Nám se líbí.“ Ten neobvyklý název mne zaujal. Vzpomněla jsem si na jednoho kluka, co pro mne posledně přišel v tanečních, na Ondru. Je takový zvláštní. Žádný krasavec, ale tancovat umí dobře. Docela  jsem se s ním bavila. Začaly jsme se na to téma s Terkou bavit a porovnávaly přednosti různých známých lidí. Na každém jsme se snažily objevit, čím je přitažlivý a zajímavý. Bylo to docela zábavné.

 Najednou Tereza zmlkla a na čele se jí objevila vráska. Tu tam má vždycky, když začne usilovně přemýšlet. Ona je totiž nevyčerpatelný zdroj různých zajímavých nápadů a každý takový nápad je vždy potřeba důkladně promyslet.

„Právě mne napadla  jedna super  hra“, prohlásila po chvilce. „Tu bychom si mohli zahrát zítra u táboráku.“ „Jaká?“ „Nech se překvapit,“ dělala tajemnou.

 A tak následující večer, když začínala zábava u ohně váznout, vytáhla Tereza několik papírů a propisovaček, zamávala s tím, aby si jí ostatní všimli a prohlásila: „Mám nápad. Zahrajeme si Hru na pravdu.“ „To snad nemyslíš vážně“, zamračil se Martin. „Takovou hloupou hru  hrát nebudu.“ I ostatní se tvářili  rozpačitě. Tu pitomou hru na fanty že bychom měli hrát? A k čemu jsou ty papíry?

Když nám Terka vysvětlila, že je to úplně nová hra a že v ní  jde o to, abychom poznali, v čem je každý z nás dobrý, zjistili jsme, že jde pouze o shodu názvů a s chutí jsme se do hry pustili.

 Každý dostal propisku a jeden list papíru.
"Nejdříve si všichni svůj  papír v pravém horním rohu podepište a potom na něj  napište každý sám všechny své dobré vlastnosti,“ rozdávala Tereza instrukce.
Všichni jsme se zamysleli. Každý si o sobě myslel, že je v něčem dobrý. Ale když měli jmenovat konkrétně své dobré vlastnosti, mnozí žvýkali propisku, funěli a ne a ne na něco kloudného přijít. "Musí to být pravdivé, kamarádi mne znají," říkali si asi v duchu. Nakonec se na každém papíře nějaký ten zápis objevil.

„Už to mám“, hlásila jsem. „A co dál?“ „A teď každý dá papír sousedovi vlevo. Na papír, který dostaneš, napíšeš, co se ti líbí na tom člověkovi, co mu ten papír patří. Je tam nahoře podepsaný, tak než začneš psát, tak se dobře podívej na jméno, o kom máš psát, ať to nepopleteš. To by se hra pokazila," upozorňovala mne Tereza. Někdy umí být pěkně protivná, takto se mnou přede všemi mluvit. Ale asi to myslela všeobecně, budiž jí to odpuštěno. “A to mám to hodnocení, co napíši třeba tady Martinovi, taky podepsat?” nebyly mi ještě úplně jasné pravidla hry. „Co já vím?” neměla to přece jen všechno dořešeno Tereza. Nakonec jsme se dohodli, že tu chválu na ostatní kamarády si nebudeme podepisovat. Někteří by se mohli chtít někomu zavděčit a nebylo by to upřímné. Postupně šly papíry z ruky do ruky, až se každý vrátil k majiteli.Všichni  si teď mohli přečíst, co dobrého na sobě vidí oni sami a co si o nich myslí kamarádi. "Sním všechno, co se uvaří, nejsem mlsný," znělo například sebehodnocení na  Jirkově papíře. "Neskáčeš do řeči, když druhý něco vypráví," ohodnotil jej kdosi. A tak byli všichni občas dost překvapeni. Ani by je nenapadlo, co se na nich ostatním líbí. Na každém papíře bylo něco jiného. /Jsem s tebou rád, protože jsi kliďas. /Je na tebe spolehnutí. Co slíbíš, uděláš./Umíš dělat legraci, je s tebou zábava. / Rád tě poslouchám, když mluvíš o tom, čím bys jednou chtěl být. /Líbí se mi, že umíš udržet tajemství a všechno hned nevykecáš./ Když něco začneš, doděláš to až do konce. Nic neodbudeš./ Žasnu, jak to umíš se svým malým bráchou, nikdy se nehádáte/. Takové a podobné věci jsme si všichni  četli a uvědomovali jsme si,  jak nás vidí ostatní.

Chvíli bylo ticho. Každý se zamyslel. Občas někdo pronesl nějakou poznámku, jako že tohle by ho v životě ani nenapadlo. Tereza prohlásila, že závěr hry je v tom, že výsledky hodnocení se dále nebudou rozebírat, ale každý si to svoje přečte sám. No a pokud to někdo přece jen chce probrat se svou nejlepší kamarádkou či kamarádem, tak až po skončení společného programu.
Martin za chvíli sáhl po odložené kytaře a nocí se nesla další píseň.

 

Byla to zajímavá a užitečná hra. Terka mi později prozradila: „Já jsem si ten papír schovala. A když se mi někdy vůbec nic nedařilo, někdo mi vynadal a  cítila jsem se hrozně, tak jsem někam zalezla a znovu si ho přečetla. A pomáhalo to. Přece jenom nejsem tak nemožná. Mám dobré vlastnosti, pro které mne ostatní mají rádi. “

 To bych si mohla zahrát i s bratrancem a sestřenicí, až zase přijedou na návštěvu, napadlo mne. Ale chtělo by to přejmenovat. Je to o tom, co se nám na druhých zdá pěkného, tak to nazvu třeba Nám se líbí. Podle té písničky. Zkuste si to zahrát taky. A nemusí to být jen s kamarády. Bude to určitě zajímavé i doma s rodiči a sourozenci.


zpracováno podle textů Mons. Ladislava Simajchla, Dospívání, knihovna FATYMu on-line

 STŘEDA

"Dokud člověk nespočine v Bohu, bude neustále utíkat sám před sebou. "

Anton Heinen
 

S nejhlubším tajemstvím křesťanské víry je to jako se sluncem: nemůžeš se na ně dívat, ale v jeho světle vidíš všechno ostatní.  (Gilbert Keith Chesterton)
 

Zazpívejte si: Slunce Kristovy lásky ať ozáří nás... http://www.youtube.com/watch?v=8PuglAtHX88
 

PILOT LETADLA.

Mluvíme s kamarády často o tom, zda člověk má či nemá svobodnou vůli, když Bůh zná konec i počátek, zná vlastně celý čas. Mám rád teoretické problémy na hranici fyziky a filozofie. Když je čas, rád si potrápím mozek a podebatuji si o svých teoriích se známými. A nedávno jsem rozvíjel teorii náhody coby dalšího rozměru a padl tam i pojem dvourozměrný čas. Teď se pustím na pole čistě teoretických, nepodložených, ale přesto logických úvah, které mne napadaly včera cestou domů. Pro nás je čas rozměrem, kterým se můžeme pohybovat pouze jediným směrem. Velmi nás omezuje a prakticky určuje naši existenci. Pro Boha, který je na čase nezávislý je to rozměr jako pro nás šířka či délka. Vidí ho najednou. Stále se tady bavíme o čase, jak jsme zvyklí - tedy o jedné časové ose, o jednom jediném rozměru. Přímka. V podstatě tak, jak nám ji kreslila ta protivná učitelka dějepisu na tabuli. :o))) Jenže co když čas jednorozměrný není? Co když se nechová jako přímka? Představme si ho jako plochu. Konkrétní příklad: Jedeme po dálnici autem. Jedeme stálou rychlostí a pořád kupředu. Vidíme, jak se mění krajina, můžeme se ohlédnout zpět, víme, jaká byla za námi, nevíme, jaká bude před námi. Známe jen kousek té dálnice, kterou jsme už projeli. A teď si představme pilota letadla, který nad touto dálnicí letí. Co vidí on? Vidí nejen začátek té dálnice, ale také konec. On vidí, kam dojedeme. Vidí, že o pár kilometrů dál bude objížďka. Ale také vidí, že ta dálnice se větví - to jsou naše rozhodnutí. Můžeme se vydat jinam. A třeba u té objížďky i "ví", kam pojedeme. Jak se rozhodneme. Ale možností je více. Co když čas není jen ta přímka, jak ho vnímáme my, ale plocha. Je to nekonečně mnoho přímek, které jsou propojeny každým naším rozhodnutím. Bůh vidí počátek i konec. Vidí všechny cesty. Věřím i tomu, že On mne zná natolik, že ví, kudy se budu ubírat a chce mne vést tak, abych šel k němu. Ví, která cesta je správná. Ale já se mohu rozhodnout jinak a jít jinam. Jsme omezeni vnímáním času. Bůh takto omezen není. Vím, že jsem své úvahy nepodal dokonale, ale snad je to pochopitelné. Podotýkám, že to je teorická úvaha. Jak to skutečně je, to pochopitelně nevím.
Honza



 Jak jsem hovořil s Bohem.

Svedectvo mojho života.
Mnohí ľudia,ktorí ma dobre poznajú ,sa ma častokrát pýtajú: Čo spôsobilo zmenu tvojho života? Dovolte, aby som to na týchto stránkach ozrejmil.

Poviem vám to jasne. Je to Ježiš.

Viete, žil som tradičnym naboženskym katolickym životom. No bez toho že by som mal osobny vzťah z Bohom - Ježišom Kristom. Jednoducho som chodil do kostola pretože sa to má ako ai iné veci. No potom som prestal, pretože som v tom nevidel vyznam. No Ježiš si ma nakoniec našiel sám.

Začal som piť alkohol, fajčiť marihuanu, hašiš, beznadej, depky, no proste to, čo preživa dnešný mladý človek. Dokonca to zašlo tak ďaleko, že som viac bol opity ako triezvy (střízlivý). A to som nemal ani 18.rokov.

No bol to iba prejav niečoho hlbokejšieho, čo je v mojom srdci a to je hriech. Sem tam som zašiel do kostola,raz v roku som sa vyspovedal a z naboženskych povinnosti to bolo asi všetko.No Ježiš chcel odomňa omnoho viac.Chcel moje srdce.No vtedy som to tak ešte nevidel.

No do môjho života prišla choroba. Hrozila mi rakovina semennikov. Tri týždne som mal čakať na vysledky. ,,Budem žiť alebo nie "? Vtedy som sa prvý krat modlil. Ak sa to dá nazvať modlitbou. ,, Bože ak ma uzdraviš a pomôžeš mi, ja  budem chodiť do kostola a budem lepši"!

Boh splnil svoju časť a ja? Kedže som vtedy chcel iba niečo na silu plniť, nevydržal som priliš dlho. Ale to bol začiatok.

Potom to šlo ďalej z kopca. Alkohol,marih. sem tam hašiš, depresie. A vtedy som sa zrazu dozvedel, že môj kamarat, s ktorym som sa dlhe obdobie zaujímal o východne naboženstvá, Dalajlamu, Gandyho a vegetarianstvo sa obratil. No poviem si:,, Bude asi v nejakej sekte." Kedže som ho dobre poznal. :-) O nejaky čas prišiel aj z bratom, ktory momentálne študuje Teologiu v Bratislave. A začal mi hovoriť o Ježišovi. Jeho láske, ľudskom hriechu a Ježišovej obete na križi za nás .O všetkom tomto som vedel, no vtedy som tie slova prvy krat vnimal ako pravdu. A nie ako nejake prázdne reči, ktoré sa ma nedotknú.Uvedomoval som si svoj hriech. Vinu ktora ma velmi ťažila.
Ponukli mi, že sa za mňa pomodlia. Prijal som. Cítil som sa pokorený. Ako človek ktorý má odhalené svoje vnutro.
Pozvali ma na jeden mladežnicky worship festival -na ktorom mali hrať rôzne chválove skupiny.Prijal som.

Bola nedela a ja som z malou dušičkou prišiel na miesto, kde ludia chvalili Boha, Ježiša Krista, v Duchu a pravde. Cítil som sa velmi zvlaštne - asi podobne ako deň pred tým. No vedel som, že je tam Boh. A prave to ma priťahovalo zostať.
Vtedy Braňo Letko, spevak zo skupiny Lamačske Chvaly, pod mocou Božou vyhlasil:
 ,, Teraz hovorte k Bohu. Boh sa vam chce dať prave teraz poznať."

A to bol ten moment, kedy som Ježišovi odovzdal svoj život.
Z môjho srdca vyšla prvá uprímná modlitba po rokoch.
,, Bože, ak si, daj sa mi poznať ".
Vtedy som si uvedomil, že Boh je pri mne. Cítil som svoju hriešnosť a slabosť. Rany v duši,ktoré som si rokmi ziskal. Naozaj som vedel že tam je Ježiš, ten ktorý má moc vyslobodiť ma z toho. A dať mi skutočny život v plnosti. Plakal som a plakal .Ja, ktorý som predtym snaď plakal naposledy v detstve. Pretože v našej partii punkačov sa hovorilo, že chlapi predsa neplaču. Aj to bol dôkaz jeho lásky ku mne.

Bol 27. januar 2002 A Ježiš zmenil môj život.

Ukázalo sa to, už v najbližšich dňoch. Zrazu mi prestal chutiť
alkohol. Na marihuanu som ani nemyslel. Skôr som stale viac cítil, že Boh chce, aby som sa postupne zmieroval z ľudmi, ktorým som za tie roky ubližil.

Prišli aj ťažké skušky, a to hneď na začiatku. Stratil som
množstvo priateľov, s ktorými som pred tým prebdel dlhe noci pri alkohole.A pritom som im vôbec nehovoril o Ježišovi.

No Boh ma nenechal sameho. Niekolko týždňov na to, som sa zoznámil s ľuďmi ktorí tiež stretli Ježiša ako svojho Záchrancu a Spasitela. Je tomu už viac ako 5 rokov.

A keby som si mal vybrať,Ježiša by som nevymenil za žiadnu osobu a ani bohatstvo tohto sveta.Lebo On si ma získal svojou Láskou a tým čo pre nás všetkých vykonal.Cirkev už pre mňa nieje organizacia, A kostol mrtva budova -Je pre mňa miestom stretnutia sa a zmierenia sa s Bohom.
Neviem ako si na tom ty vo vzťahu s Ježišom.No prajem ti, aby si raz urobil / urobila tento krok i ty. Verím a som o tom presvedčený, že Ježiš je živý ,že je osobny Boh, ktorý má záujem o každeho z nás . Stačí ho len pozvať do svojho srdca. V pokore mu vyznať svoj hriech a On príde nebude meškať. A zmeni život človeka.

(Jan Mackuliak, 22.11. 2007, www.signaly.cz )

 

 ČTVRTEK

Dárek od Ježíše.

Ten den byl v televizi poslední díl napínavého seriálu. Celý den jsem se na to těšil. Odpoledne jsem si vzpoměl, že je dneska první pátek v měsíci a já ještě nebyl na mši svaté. Zamrazilo mne při vzpomínce, že jsem se před časem rozhodl, chodit po devět prvních pátků na mši svatou. Uvažoval jsem, jestli mám jít do kostela, když se mi teď nabízí takový lákavý program. Pak jsem si ale řekl, že je lepší jít a přijmout Pána Ježíše, protože zaslíbení devíti po sobě jdoucích prvních pátků je taky velice lákavé. A teď, kdybych to přerušil, musel bych začít znovu. A tak jsem nakonec šel do kostela. Cestou domů jsem přemýšlel nad tím, jak dlouho už seriálový díl běží a spěchal jsem, abych chytil aspoň konec. Když jsem doma zapnul televizi, čekalo mne příjemné překvapení: program právě začínal. Zřejmě se ve vysílání na poslední chvíli něco změnilo.

Adam

Co dáš Ježíškovi k narozeninám?
https://www.youtube.com/watch?v=G7nQwSKzae8
Podívejte se na krátké video: https://www.youtube.com/watch?v=X2TjvjqWbYA
 

MODLITBA K ANDĚLU STRÁŽNÉMU

Zas tu se mnou nikdo není,
na slůvko a pomodlení!
Bez maminky, bez tatínka,
smutně se to večer spinká!

Mámo, pojď si na chvilku,
sednout na mou postýlku!
Čekám na tvé pohlazení,
políbení, pomazlení!

Práce, schůze, auto, chata,
stále kolem všechno chvátá!
Dostat pusu, kříž na čelo,
jak by bylo hned veselo!

V samotě se ale bojím . . .
a o hračky už nestojím . . .
vůbec se mi nechce spát . . .
umí táta, máma, lhát?

Andělíčku, můj strážníčku,
opatruj mně mou dušičku!
Aspoň ty jsi se mnou tady,
ty a pán Bůh, on je všady.

Umíš, prosím, natřít chatu?
Ať v neděli vidím tátu!
Můžeš večer, než se usíná,
zajít místo mámy do kina?

S tebou se tu tedy modlím,
za mámu a tátu prosím.
Jé, co kdybych za pár let,
chtěl jim stejným odplácet?

Pojď mi tedy na pomoc
a dej nám všem dobrou noc!
Ne, sám nejsem, to už vím,
Ne, já už se nebojím!

 PÁTEK

 

Večerní modlitba:

Velký Bože na nebi, každý tvor Tě velebí.

Celá Země zpívá si, žes ji stvořil do krásy.

A ten náš svět, Bože, chraň,

drž nad ním svou mocnou dlaň.

I nade mnou, který v něm chci zůstat Tvým dítětem XY....

S maminkou i s tatínkem, ...............................,

........................................,  a se všemi, které znám,

když zhasíná  venku den, v ochraně Tvé usínám.

 

Kdy už ty děti dostanou rozum?
Jednoho dne se stane, že opět křiknete na své děti: „Proč už nejste konečně trochu rozumnější a nechováte se podle toho!" A oni poslechnou na slovo.
Nebo řeknete: „Jděte, prosím vás, ven a najděte si nějakou jinou zábavu... a nebouchejte s dveřmi!" A ony s těmi dveřmi skutečně nebouchnou. Narovnáte pomilionté pomuchlané peřiny po ranním vstávání, posbíráte hračky a kusy oblečení, porovnáte poličky, odklidíte kelímky od jogurtů, hračky urovnáte do krabic, srovnáte obrázek s medvídkem či nějakou rock-star, visící nakřivo. A pomyslíte si: „Kéž by to  zůstalo tak hezky uklizené napořád!"
A ono to tak zůstane.
Večer připravíte sváteční večeři s dezertem, vše urovnané, čisté a nakrájené na vzorné porce a tvary. Na svátečním dortu nejsou žádné známky dětských prstů na polevě, ani nechybí vyďoubané třešinky. A vy si řeknete: „Ano, takto přece vypadá slavnostně prostřený stůl a večeře!"
A sednete si k tomu krásně prostřenému stolu... sami.

Řeknete si: „Já už konečně potřebuji klid a soukromí při telefonování. Žádné poskakování kolem. Tahání za rukáv. Žádný řev a hádání kolem jako kulisa. Prostě klid! Slyšíte-klid! Ticho!!!"

A budete je mít.

Už nikdy více umělé mističky, tácky, sklenice oleptané od špinavých rukou a špagety po celém stole. Konec přehozů přes opěradla gauče v obýváku k ochránění potahů od umatlaných nohou a zalepených ponožek. Už žádné gumičky na šuplíky u kuchyňské linky, dvířka bránící východu z dětského pokoje či pádu ze schodů. Už ani pod gaučem nenajdete autíčko či zapomenutou panenku Barbie.

Už jsou pryč ty časy bezesných nocí s dítětem v náruči či pod osuškou nad inhalací na zmírnění zánětu průdušek. Postýlka už není plná drobků a v kočárku už bys nenašel ztvrdlou špičku od rohlíku. Konec potopám v koupelně. Kdy naposled jste nažehlovali poslední záplatu na děravé tepláky, zase prodřené na průlezce?

Už žádné promočené boty či ušmundané tkaničky od bot, odřená kolena a prošoupané zadnice na kalhotách.

Dovedete si to představit?

Mít rtěnku s hladce obroušenou špičkou a ne žádný pahýl? Nemuset někoho shánět na hlídání, když chcete jít se zákonným partnerem-manželem do kina či na večírek? Nebo prát jen jednou týdně? Či nakupovat jen s košíkem v ruce?

Konec rodičákům a poznámkám. Konec hlídání času, kde, kde má které dítě být na jakém kroužku. Žádné hřmící poslední hity pop-music či několikrát opakované dětské seriály v televizi. Žádné balení a odcházení z domu na poslední chvíli, hledajíce tomu rukavici, onomu botu. Mytí vlasů v devět hodin večer. Už si ani nikdo nepůjčuje auto. A pásku na zalepení balíku najděte na svém místě. Dokonce i nůžky.

Popřemýšlejte o tom.

Žádné dárky zabalené do obyčejného balicího papíru či krabice od sušenek, s trčícími neuměle přilepenými rohy. Žádná políbení ulepená od žvýkačky či rohlíku s marmeládou. Žádné chichotání a šuškání ve tmě večerního pokojíčku. Žádná odřená kolena k ošetření, žádná odpovědnost, žádný strach.

A ten hlas se vrací a říká: "Kéž byste už konečně vyrostly!"
A ticho v domě vám odpovídá: "Vždyť už jsme vyrostli, jsme přece už dávno velcí a dospělí..."

***********************************************************************************

Panna Maria - Neposkvrněné početí.jpg
Bez  prvotního hříchu počatá Panno Maria, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme!
medals.gif.png
"Zázračná" medailka z Rue du Bac v Paříži.

 

Co ti dá Bůh?

Vědomí, že jsi bez podmínek milován a přijímán.

Vědomí, že s všudypřítomným Bohem nejsi nikdy sám.

Cíl a smysl života v tom, že budeš lásku, kterou ti Bůh dává, rozdávat dál svým bližním.

Naději na věčný život.


Starý tulák a zázračná medailka.

Jeden muž se při toulání světem dostal k řece, do které právě v té chvíli spadl malý čtyřletý chlapec. Tulák neváhal, vlezl do vody a chlapce vytáhl. Chlapcova matka se chtěla muži velkoryse odvděčit. Pozvala ho na jídlo a pití, a řekla mu, ať si z jejího domu vybere něco, co by mu udělalo radost. Tulák nechtěl nic přijmout, spokojil se s tím, že se dobře najedl. Ale matka nakonec našla způsob, jak tuláka obdarovat. Vzala to nejcennější, co měl její syn u sebe - zázračnou medailku panny Marie na stříbrném řetízku a nabídla ji zachránci. Ten se nejříve nemohl rozhodnout, ale na naléhání matky nakonec dovolil, aby mu medailku zavěsila na krk. Slíbil taky, i když neochotně, že se každý den pomodlí modlitbu " Zdrávas Maria".

Slib splnil, ale nezměnil svůj život, poznamenaný hříchy. Takto žil mnoho let. Když se blížil konec jeho života, ležel opuštěný v nemocnici v cizím městě, kam se zatoulal.

Protože už mu nebylo pomoci, zavolali k němu kněze. Jenže tulák ho přivítal s posměchem a nadávkami. Když ale vyšlo najevo, že kněz pochází ze stejného kraje jako on, dali se do řeči.  Ale když přišla řeč na Boha a smíření s ním,  starý tulák to odmítal.

"Musel byste mi dát nějaké zvláštní znamení, že Bůh opravdu je a že stojí i o mne. To ale samozřejmě nemůžete," řekl a obrátil se ke stěně pokoje na znamení, že s knězem už dál nechce mluvit. Kněz ale neodešel. Soucitně se díval  na nemocného.  Najednou si všiml řetízku na jeho krku a medailky. Zeptal se, jestli je to památka po mamince.  "Ne," odpověděl muž, "ale je to památka na jednu  událost,  starou mnoho let." A řekl knězi, jak a kde medailku dostal. Když domluvil, kněz si klekl  vedle postele na kolena a se slzami v očích se začal modlit. "Stalo se vám něco?" zeptal se tulák.

"Ten chlapec, kterému jste před lety zachránil život, jsem já," řekl s dojetím kněz a přidal ještě několik podrobností o vzpomínané události. Nemocný se nezmohl na slovo. Mezitím kněz pokračoval: "Sám Bůh vám dává znamení svého milosrdenství. Vy jste mi zachránil život tělesný a Bůh chce posloužit právě mnou, aby vám zachránil život věčný."

Starý muž nečekal takový mimořádný projev Boží lásky. Ve zkroušené zpovědi složil tíhu svých vin do rukou milosrdného Boha, přijal svátostného Spasitele a krátce na to odešel ke svému nebeskému Otci, který tolik roků čekal na marnotratného syna.

Panna Maria, útočiště hříšníků, vyprosila tulákovi ještě jednu šanci a tulák byl přece jenom zachráněn.

 

Panna Maria, zjevení svaté Kateřině Labouré a zázračná medailka.

Dne 18.7.1830 se zjevila Panna Maria svaté Kateřině Labouré, Milosrdné sestře sv.Vincence, v době jejího noviciátu, v Paříži, na ulici du Bac 140.

...Téhož roku zjevila se Panna Maria opět. Blahoslavená Panna měla bílý, červeně se třpytící šat, stála na zeměkouli a pod jejíma nohama se svíjel had. V rukou držela malou zeměkouli, měla oči pozdviženy k nebi a zatímco tuto zeměkouli obětovala Bohu, řekla: „Koule, kterou vidíš, představuje celý svět a každého člověka zvlášť.“ Náhle byly její prsty pokryty prsteny s krásnými drahokamy, z kterých vycházely paprsky. Maria řekla: „Paprsky jsou znamením milosti, které já vylévám na všechny, kteří mě o ně prosí.“ A když se Kateřina podivila, že z některých drahokamů paprsky nevycházejí, blahoslavená Panna jí řekla: „Drahokamy, které nevysílají paprsky, představují milosti, o které mě lidé neprosí…“

Potom se vytvořil okolo Panny Marie oválný rám se slovy: „Ó, Maria, bez dědičného hříchu počatá, pros za nás, kteří se k Tobě utíkáme.“ Zároveň slyšela sestra hlas: „Nech podle tohoto vzoru razit medailku. Osoby, které ji budou nosit, dosáhnou veliké milosti. A přehojné milosti obdrží ty osoby, které ji budou nosit s důvěrou.“ Nyní se obraz obrátil a sestra Kateřina viděla, jak by měla vypadat zadní strana medailky. Písmeno M., nad nímž vyčníval kříž, spočívající na příčném trámu. Dole Srdce Ježíšovo a Mariino; první obklopeno trnovou korunou, druhé probodeno mečem. Okolo bylo dvanáct hvězd.

O dva roky později byly s dovolením pařížského arcibiskupa De Quelena raženy první medailky. Nedá se několika slovy povědět, kolik milostí medailka Panny Marie zprostředkovala. Ne nadarmo ji věřící lid nazval „Zázračná medailka“. Neočekávaná uzdravení, ochrana v nebezpečí těla i duše, nápadná obrácení ukazují, že Maria dodržela slovo.

Sestra Kateřina prožila celý život ve službě starým nebo postiženým lidem v útulku v Enghien u Paříže, kde 31.12.1876 zemřela v pověsti svatosti. V roce 1933, před blahořečením, našli její tělo při exhumaci neporušené. Její chloubou bylo, že žádný ze starců, které ošetřovala, nezemřel bez svátosti smíření s Bohem, což Kateřina s důvěrou přičítala účinkům „Zázračné medailky.“

Více informací o vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí panny Marie, "zázračné" medailce a sv. Kateřině Labouré najdete například na:

http://www.grupojovemshema.org/doc/santosincorruptos.html

http://web.katolik.cz/feeling/1_7.htm

Tak to je síla! Panna Maria opravdu tak zázračně pomáhá a mi ji tak málo prosíme!
O záchraně a pomoci lidem, kteří se s důvěrou obraceli na Pannu Marii a měli při sobě medailku, byla napsána malá brožurka, plná skutečných příběhů z dnešní doby. Prohlédněte si ji v knihkupectvích. Pořiďte si i vy "zázračnou medailku", nestojí mnoho. Nejlepší je zakoupit větší velikost, kde se dá přečíst i nápis, v ceně 10 20 Kč/kus ji seženete například v prodejně Matice Cyrilometodějské na Dolním náměstí v Olomouci, v prodejně Karmelitánského nakl. na Mariánském náměstí v Uherském Hradišti, v prodejně na Velehradě nebo na poutích. Nechte si ji posvětit a noste ji s důvěrou na krku nebo jinde, například v dokladech apod., a každý den se svěřte pod ochranu Panny Marie modlitbou, kterou nám dala Ona sama:

„ Maria, bez hříchu dědičného počatá, pros za nás, kteří se k Tobě utíkáme.“

 SOBOTA

Znáte tuto ukazovací písničku? Muž moudrý stavěl dům svůj na skále... ukazovačka
https://www.youtube.com/watch?v=0EUZYxrWYOk


My way, aneb jak konvertovat od McDonalda k nebi
Z vyprávění řádové sestry Terezy, bývalé sportovkyně.
 
Sport byl můj život
Skutečný životní příběh o hledání a nalézání živého Boha, který se může stát inspirací také pro nás.
Naše současnice - sestra Tereza vypráví o své cestě od ateistky až k zakladatelce malé komunity Ježíšových sourozenců. ...

Neustále se mne ptají na moje obrácení, a já svůj příběh stále vyprávím… Vypadá to, jako bych ho mechanicky opakovala, a přesto když tyto události vyprávím, prožívám je znovu, opět cítím a vidím onen dotek, který však nelze vyjádřit slovy. Ano, doslova exploduji, když opakovaně prožívám ten stav, a cítím rozpaky mých posluchačů.
 
Vstoupila jsem do křesťanství nezatížená vědomostmi o Bohu, neznala jsem morální tresty, nežila jsem v onom těžkém stavu, kdy člověk neustále hřeší a doufá v odpuštění. Vyrůstala jsem ve vzrušujícím moderním světě jako typický městský člověk (existuje-li ještě dnes něco takového), který miloval Walta Disneye a chodil rád k McDonaldovi, bezstarostně přijímal věci tak, jak přicházely a který vnímal svět, jak byl zrovna schopen. Přirozeně musím přiznat, že jsem - jak je vidět na mém životopise - neprožila zrovna "normální" dětství. Mně neobvyklé nepřipadalo, ačkoliv mi nepřipadalo ani docela obyčejné.
 
Moje rodina a já jsme se přestěhovali do Německa z Chorvatska, protože můj otec byl fotbalový objev. Bylo mi tehdy pět let. Německo se pro nás stalo novým domovem, s nímž jsme se já i můj malý bratr rychle sžili. V mateřské škole jsem se naučila německy. Zvládla jsem to ve velmi krátké době, rychleji než moji rodiče. Již v šesti letech jsem se rozhodla, jak bude vypadat moje dětství. Budu se věnovat vrcholovému sportu, neboť jsem měla zřejmé sportovní nadání. Tato léta jsem strávila pilným tréninkem a také častými cestami. Měli jsme například závody v Paříži a pro mne nebylo těžké opustit domov. Byli jsme vychováváni k velké samostatnosti. Cítila jsem důvěru, kterou mi rodiče dávali. Oni také nebyli úplně obyčejní. Vychovávali nás v neobvyklé svobodě, která nebyla spojena se strachem, ale s láskou a přijatelnou přísností.
 
Můj tatínek byl absolutně nekonvenční člověk, který, když měl chuť, tančil na ulici, který uskutečňoval stále nové nápady, přestože častokrát narazil. Moje matka, která nás ve všem vedla k pravdivosti, nám malým pomáhala velkou silou své osobnosti. Ovšem o křesťanství, církvi a přikázáních, o nedělní bohoslužbě a dalších "průvodních" jevech náboženství jsme nevěděli nic. Zdálo se mi, jako by naším náboženstvím byl přirozený lidský rozum s velkým, tvůrčím srdcem a nevázanou radostí ze života.
 
Do kolébky jsme dostali také jižanský temperament. Už brzy jsme se učili velkorysosti v dělení i při slavení. Když k nám přišel nějaký host, šlo na stůl v hojnosti to nejlepší, co jsme doma měli. Být dobrým přítelem pro nás znamenalo víc než jenom životní postoj. Byla to součást života. Byli jsme vychováváni k tomu, abychom každému důvěřovali, neboť vždycky se z někoho cizího může stát přítel a z přítele se může stát dobrý přítel.
V třinácti letech jsem se musela vyrovnat s těžkým zklamáním. Tím, že jsem začala závodně sportovat v raném věku, nestačily se moje kosti dostatečně vyvinout a moje pravá ruka se začala neustálou zátěží deformovat. Po řadě lékařských vyšetření přišla zdrcující odpověď: musím přestat se sportovní gymnastikou, jinak hrozilo, že už rukou nikdy nepohnu. Na operaci jsem byla ještě příliš mladá. Už tehdy se ve mně vyvinul odpor k lékařům. Tato zpráva byla těžkým zásahem do mého života. Smysl života mi byl vždycky jasný, a ten jsem najednou ztratila. Moji rodiče nevěděli, jak mě povzbudit. Až mě jedna známá pozvala na lehkoatletický trénink. V úterý jsem šla na svůj první trénink, v sobotu nato byly moje první závody, při nichž jsem ve skoku do výšky obsadila třetí místo. Moje všestrannost se mi hodila. Stala jsem se vícebojařkou a to znamenalo trénink, boj a disciplínu. O půl roku později jsem se již zúčastnila mistrovství Německa. Následovala kouzelná léta plná osobních úspěchů: zvítězila jsem v pětiboji juniorů v Bádensku, dvakrát jsem se stala vicemistryní ve skoku do výšky a zároveň ve vrhu koulí a zvítězila jsem v mnoha závodech v řadě disciplín, takže jsem se dostala do bádenského lehkoatletického výběru. Úspěchy a vyznamenání doprovázely i porážky. Zúčastnila jsem se také mnoha tréninkových soustředění v různých zemích a projela svět. Byla to nádherná doba. Když jsem nedávno opět přišla na svůj milovaný stadion, objevila jsem ještě svoje jméno u mnoha spolkových rekordů, které dosud nebyly překonány. Byla jsem na to trochu pyšná.

Až do svých devatenácti let jsem měla v hlavě jenom sport, a pak najednou jen milého Pána Boha. Byla jsem ctižádostivá a prožívala jsem ničím nezatížené mládí. Věděla jsem, co chci: stát se dobrou vícebojařkou, dostat se ještě dál, tak daleko, jak to jen půjde, později studovat sport a třeba se stát trenérkou. Můj život byl naplánovaný. Chodila jsem do sportovní školy, kde jsem maturovala a připravovala jsem se na svou další kariéru. Všechno bylo ale jinak.

 
Noc, která všechno změnila
 
Byla to docela obyčejná noc ve sportovním internátu. Příští ráno nás čekal zápas v košíkové. Usnula jsem, jako když mě do vody hodí. Den předtím přinesla moje spolubydlící do pokoje hromádku knih, které chtěla roztřídit. Kolem druhé hodiny jsem se z ničeho nic vzbudila, dívala se do prázdna a nemohla už usnout.
 
Nejdříve jsem poslouchala svoji oblíbenou skupinu Queen, ale ani to nepomohlo. Pak padl můj pohled na onu hromádku knih, vzala jsem do ruky první s myšlenkou, že četba mě snad unaví a já zase usnu. Tato kniha měla změnit můj život. Sáhla jsem po Bibli, kterou jsem před tím nikdy neviděla a namátkou ji otevřela. Začetla jsem do Horského kázání, které mne zcela pohltilo. A teď mi chybí slova. Byla jsem bytostně zasažena, nemohla jsem uvěřit svým očím, cítila jsem v sobě víru a četla celou noc až do svítání. Dozvěděla jsem se o Ježíšovi, o Bohu, kterého Ježíš nazýval Otcem. Zarazilo mě, že mám nastavit i druhou tvář, když mě někdo udeří, a pomyslela jsem si, že takový blázen přece nikdo nemůže být. Četla jsem o tom, jak Ježíš uzdravoval lidi, jak byl surově zabit a jak jeho přátelé tvrdili, že vstal z mrtvých. Byla jsem fascinována myšlenkou, že se někdo má radovat z toho, že je pronásledován. Až do tohoto okamžiku jsem si myslela, že vydařený život spočívá v tom být milován, a ne pronásledován.
 
Bůh mě našel. Já sama jsem ho nehledala. Příští ráno jsem byla při zápase v košíkové tvrdě faulována. Jedna soupeřka mě udeřila do žaludku a já padla k zemi. Všichni vykřikli, a když jsem se zase vzchopila, stála přede mnou. Napadla mě ta věc s "druhou tváří" a rozhodla jsem se jí říci něco milého. Dříve bych jí určitě při příštím útoku také ukázala, zač je toho loket. Nyní jsem cítila světlo a mír a pomyslela jsem si: Souhlasí to! Po utkání jsem běžela domů a četla si v Bibli.
 
Bylo to tak vzrušující, jako bych vykopala cenný poklad, prohlížela si ho kousek po kousku a přitom těžko skrývala radost. Dobrá, všemu jsem ještě nerozuměla, zdálo se mi, že si hodně věcí odporuje a že mnohé zázraky, o nichž jsem četla, jsou nepochopitelné. Ale ve svém srdci jsem tušila - nebo to bylo více než tušení? - že toto poselství souhlasí. Nalezla jsem pravdu, kterou jsem nehledala? Stále jsem četla o modlitbě, ale jak se mám modlit? V Horském kázání stálo: "Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se ke svému Otci, který zůstává skryt."
 
Zavřela jsme tedy dveře a umínila si, že se budu k tomuto "Otci" modlit takto:
"Haló, otče, slyšíš mě?"
Nestalo se nic, ani když jsem to řekla podruhé. Vůbec nic a já si pomyslela, modlit se taky neumím. Dlouho jsem ale jen tak seděla a myslela na to, formulovala jsem slova, až mne napadly tyto myšlenky:
Držela jsem stráž
po celou noc
jsem Tě volala
abych Tě nalezla
měla jsem pevně sepjaté ruce
abys mě už více neopustil
držela jsem stráž
po celou noc
jsem Tě viděla
ve tmě stát
byl jsi tak blízko
jsi stále zde."
 
Snad to byla modlitba, v každém případě si ji pamatuji dodnes. Ostatně, dívala jsem se teď na svůj všední den jinýma očima a držela se přesně pokynů Horského kázání.
 
 
Poprvé v kostele
Jednu neděli, když jsme neměli žádné utkání, jsem se odvážila jít do kostela. Chtěla jsem tam jen nahlédnout, abych zjistila, jak to chodí. Připadala jsem si cizí, vypadalo to, že se všichni navzájem znají a že se na mě všichni dívají. Sedla jsem si do poslední lavice vedle jednoho staršího pána. Začala mše. "Vztyk, sednout, kleknout" - pomyslela jsem si, že je to jako ve sportu. Na tabuli se objevilo číslo písně. Lidé vstávali nebo zpívali. Snad to byla ta řada, která měla začít první. Pak následovala delší promluva faráře. Viděla jsem mnohé zívat, jedno malé dítě neustále šplhalo po své matce.

Z toho, co farář říkal, jsem nerozuměla všemu, taková slova jsem ještě neslyšela, mnohé věci ale měly hlavu a patu, a tak jsem řekla i svému sousedovi: "To sedí". Polekaně se na mě podíval, takže jsem se sama lekla a už ani nehlesla.

Pak farář přešel k velkému kamennému bloku a já si povšimla, že se nálada náhle změnila. Všichni poklekli. Aha, tak k tomu slouží to klekátko! Ne, já klečet nebudu. Taky proč? To jsem ještě nikdy mimo trénink nedělala. Přesto jsem pocítila něco vzrušujícího. Farář držel v pozvednutých rukách něco bílého, kulatého. Mělo to nějakou rýhu a mě se bezděčně vybavila tabletka z reklamy, která vypadala stejně. Pomůže snad to bílé kolečko stejně rychle? Pak všichni vstali. Myslím, že mnozí vypadali šťastně. Náhle vznikl v kostele jakýsi pohyb. Lidé po jednom vystupovali z lavice a šli dopředu. Byla jsem zvědavá, co dostávali někteří do ruky a druzí to zase přijímali přímo do úst. Jestlipak to dobře chutná? V každém případě to nemohlo být nic zvláštního, neboť když se lidé vraceli do svých lavic, měli ve tvářích vážný, téměř smutný výraz. Jeden malý kluk se zeptal své matky, když se vracela do lavice: Maminko, a to bolí, že jsi tak smutná?
Bylo to komické, protože hned po skončení bohoslužby se lidé smáli, bavili a vzájemně zdravili.
Když jsem se později dozvěděla, že to bílé je Bůh, Ježíš sám, byla jsem velmi otřesena. To nejcennější, co na Zemi existuje! Dlouho jsem trpěla, že nesmím k přijímání dříve, než budu pokřtěna. Já bych se na Ježíše usmívala, kdybych ho přijala. Tím jsem si byla zcela jistá. Na svoji první bohoslužbu jsem dodnes nezapomněla. Viděla jsem ve světě už tolik, procestovala jsem se sportem půl Evropy, vyznala jsem se v mnoha věcech teď jsem přišla do styku s něčím, co mi bylo tak cizí a co se jednou mělo stát mým domovem.

 
Výchova dětí
JEDNOTA OREL
http://www.orel-uh.cz/
Sportovní a kulturní aktivity, restaurace a ubytování
Jak získat lásku
Časopis pro děvčata
 Pro mladé kluky
Duchovní život
Katolický časopis on-line
katolická liter. zdarma
Komunitní web křesťanské mládeže
Těhotenství a mateřství
CENAP
Časopis

Znáte kvalitní firmy a provozovny, které pomáhají rodinám s dětmi zvládat starosti všedních i svátečních dnů?

Centrum pro rodinu,Uherské Hradiště a okolí,manželství,láska,věrnost,muž,žena,dítě,mládež,seznamka, rande,svatba,příprava pro snoubence,advent,Vánoce,půlnoční mše,informace,Velikonoce,křest,zajímavé příběhy,víra,přednášky,společenství,akce,poutě
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one