Centrum pro rodinu,Uherské Hradiště a okolí,manželství,láska,věrnost,muž,žena,dítě,mládež,seznamka, rande,svatba,příprava pro snoubence,advent,Vánoce,půlnoční mše,informace,Velikonoce,křest,zajímavé příběhy,víra,přednášky,společenství,akce,poutě

 SOBOTA

Znáte tuto ukazovací písničku? Muž moudrý stavěl dům svůj na skále... ukazovačka
https://www.youtube.com/watch?v=0EUZYxrWYOk


My way, aneb jak konvertovat od McDonalda k nebi
Z vyprávění řádové sestry Terezy, bývalé sportovkyně.
 
Sport byl můj život
Skutečný životní příběh o hledání a nalézání živého Boha, který se může stát inspirací také pro nás.
Naše současnice - sestra Tereza vypráví o své cestě od ateistky až k zakladatelce malé komunity Ježíšových sourozenců. ...

Neustále se mne ptají na moje obrácení, a já svůj příběh stále vyprávím… Vypadá to, jako bych ho mechanicky opakovala, a přesto když tyto události vyprávím, prožívám je znovu, opět cítím a vidím onen dotek, který však nelze vyjádřit slovy. Ano, doslova exploduji, když opakovaně prožívám ten stav, a cítím rozpaky mých posluchačů.
 
Vstoupila jsem do křesťanství nezatížená vědomostmi o Bohu, neznala jsem morální tresty, nežila jsem v onom těžkém stavu, kdy člověk neustále hřeší a doufá v odpuštění. Vyrůstala jsem ve vzrušujícím moderním světě jako typický městský člověk (existuje-li ještě dnes něco takového), který miloval Walta Disneye a chodil rád k McDonaldovi, bezstarostně přijímal věci tak, jak přicházely a který vnímal svět, jak byl zrovna schopen. Přirozeně musím přiznat, že jsem - jak je vidět na mém životopise - neprožila zrovna "normální" dětství. Mně neobvyklé nepřipadalo, ačkoliv mi nepřipadalo ani docela obyčejné.
 
Moje rodina a já jsme se přestěhovali do Německa z Chorvatska, protože můj otec byl fotbalový objev. Bylo mi tehdy pět let. Německo se pro nás stalo novým domovem, s nímž jsme se já i můj malý bratr rychle sžili. V mateřské škole jsem se naučila německy. Zvládla jsem to ve velmi krátké době, rychleji než moji rodiče. Již v šesti letech jsem se rozhodla, jak bude vypadat moje dětství. Budu se věnovat vrcholovému sportu, neboť jsem měla zřejmé sportovní nadání. Tato léta jsem strávila pilným tréninkem a také častými cestami. Měli jsme například závody v Paříži a pro mne nebylo těžké opustit domov. Byli jsme vychováváni k velké samostatnosti. Cítila jsem důvěru, kterou mi rodiče dávali. Oni také nebyli úplně obyčejní. Vychovávali nás v neobvyklé svobodě, která nebyla spojena se strachem, ale s láskou a přijatelnou přísností.
 
Můj tatínek byl absolutně nekonvenční člověk, který, když měl chuť, tančil na ulici, který uskutečňoval stále nové nápady, přestože častokrát narazil. Moje matka, která nás ve všem vedla k pravdivosti, nám malým pomáhala velkou silou své osobnosti. Ovšem o křesťanství, církvi a přikázáních, o nedělní bohoslužbě a dalších "průvodních" jevech náboženství jsme nevěděli nic. Zdálo se mi, jako by naším náboženstvím byl přirozený lidský rozum s velkým, tvůrčím srdcem a nevázanou radostí ze života.
 
Do kolébky jsme dostali také jižanský temperament. Už brzy jsme se učili velkorysosti v dělení i při slavení. Když k nám přišel nějaký host, šlo na stůl v hojnosti to nejlepší, co jsme doma měli. Být dobrým přítelem pro nás znamenalo víc než jenom životní postoj. Byla to součást života. Byli jsme vychováváni k tomu, abychom každému důvěřovali, neboť vždycky se z někoho cizího může stát přítel a z přítele se může stát dobrý přítel.
V třinácti letech jsem se musela vyrovnat s těžkým zklamáním. Tím, že jsem začala závodně sportovat v raném věku, nestačily se moje kosti dostatečně vyvinout a moje pravá ruka se začala neustálou zátěží deformovat. Po řadě lékařských vyšetření přišla zdrcující odpověď: musím přestat se sportovní gymnastikou, jinak hrozilo, že už rukou nikdy nepohnu. Na operaci jsem byla ještě příliš mladá. Už tehdy se ve mně vyvinul odpor k lékařům. Tato zpráva byla těžkým zásahem do mého života. Smysl života mi byl vždycky jasný, a ten jsem najednou ztratila. Moji rodiče nevěděli, jak mě povzbudit. Až mě jedna známá pozvala na lehkoatletický trénink. V úterý jsem šla na svůj první trénink, v sobotu nato byly moje první závody, při nichž jsem ve skoku do výšky obsadila třetí místo. Moje všestrannost se mi hodila. Stala jsem se vícebojařkou a to znamenalo trénink, boj a disciplínu. O půl roku později jsem se již zúčastnila mistrovství Německa. Následovala kouzelná léta plná osobních úspěchů: zvítězila jsem v pětiboji juniorů v Bádensku, dvakrát jsem se stala vicemistryní ve skoku do výšky a zároveň ve vrhu koulí a zvítězila jsem v mnoha závodech v řadě disciplín, takže jsem se dostala do bádenského lehkoatletického výběru. Úspěchy a vyznamenání doprovázely i porážky. Zúčastnila jsem se také mnoha tréninkových soustředění v různých zemích a projela svět. Byla to nádherná doba. Když jsem nedávno opět přišla na svůj milovaný stadion, objevila jsem ještě svoje jméno u mnoha spolkových rekordů, které dosud nebyly překonány. Byla jsem na to trochu pyšná.

Až do svých devatenácti let jsem měla v hlavě jenom sport, a pak najednou jen milého Pána Boha. Byla jsem ctižádostivá a prožívala jsem ničím nezatížené mládí. Věděla jsem, co chci: stát se dobrou vícebojařkou, dostat se ještě dál, tak daleko, jak to jen půjde, později studovat sport a třeba se stát trenérkou. Můj život byl naplánovaný. Chodila jsem do sportovní školy, kde jsem maturovala a připravovala jsem se na svou další kariéru. Všechno bylo ale jinak.

 
Noc, která všechno změnila
 
Byla to docela obyčejná noc ve sportovním internátu. Příští ráno nás čekal zápas v košíkové. Usnula jsem, jako když mě do vody hodí. Den předtím přinesla moje spolubydlící do pokoje hromádku knih, které chtěla roztřídit. Kolem druhé hodiny jsem se z ničeho nic vzbudila, dívala se do prázdna a nemohla už usnout.
 
Nejdříve jsem poslouchala svoji oblíbenou skupinu Queen, ale ani to nepomohlo. Pak padl můj pohled na onu hromádku knih, vzala jsem do ruky první s myšlenkou, že četba mě snad unaví a já zase usnu. Tato kniha měla změnit můj život. Sáhla jsem po Bibli, kterou jsem před tím nikdy neviděla a namátkou ji otevřela. Začetla jsem do Horského kázání, které mne zcela pohltilo. A teď mi chybí slova. Byla jsem bytostně zasažena, nemohla jsem uvěřit svým očím, cítila jsem v sobě víru a četla celou noc až do svítání. Dozvěděla jsem se o Ježíšovi, o Bohu, kterého Ježíš nazýval Otcem. Zarazilo mě, že mám nastavit i druhou tvář, když mě někdo udeří, a pomyslela jsem si, že takový blázen přece nikdo nemůže být. Četla jsem o tom, jak Ježíš uzdravoval lidi, jak byl surově zabit a jak jeho přátelé tvrdili, že vstal z mrtvých. Byla jsem fascinována myšlenkou, že se někdo má radovat z toho, že je pronásledován. Až do tohoto okamžiku jsem si myslela, že vydařený život spočívá v tom být milován, a ne pronásledován.
 
Bůh mě našel. Já sama jsem ho nehledala. Příští ráno jsem byla při zápase v košíkové tvrdě faulována. Jedna soupeřka mě udeřila do žaludku a já padla k zemi. Všichni vykřikli, a když jsem se zase vzchopila, stála přede mnou. Napadla mě ta věc s "druhou tváří" a rozhodla jsem se jí říci něco milého. Dříve bych jí určitě při příštím útoku také ukázala, zač je toho loket. Nyní jsem cítila světlo a mír a pomyslela jsem si: Souhlasí to! Po utkání jsem běžela domů a četla si v Bibli.
 
Bylo to tak vzrušující, jako bych vykopala cenný poklad, prohlížela si ho kousek po kousku a přitom těžko skrývala radost. Dobrá, všemu jsem ještě nerozuměla, zdálo se mi, že si hodně věcí odporuje a že mnohé zázraky, o nichž jsem četla, jsou nepochopitelné. Ale ve svém srdci jsem tušila - nebo to bylo více než tušení? - že toto poselství souhlasí. Nalezla jsem pravdu, kterou jsem nehledala? Stále jsem četla o modlitbě, ale jak se mám modlit? V Horském kázání stálo: "Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se ke svému Otci, který zůstává skryt."
 
Zavřela jsme tedy dveře a umínila si, že se budu k tomuto "Otci" modlit takto:
"Haló, otče, slyšíš mě?"
Nestalo se nic, ani když jsem to řekla podruhé. Vůbec nic a já si pomyslela, modlit se taky neumím. Dlouho jsem ale jen tak seděla a myslela na to, formulovala jsem slova, až mne napadly tyto myšlenky:
Držela jsem stráž
po celou noc
jsem Tě volala
abych Tě nalezla
měla jsem pevně sepjaté ruce
abys mě už více neopustil
držela jsem stráž
po celou noc
jsem Tě viděla
ve tmě stát
byl jsi tak blízko
jsi stále zde."
 
Snad to byla modlitba, v každém případě si ji pamatuji dodnes. Ostatně, dívala jsem se teď na svůj všední den jinýma očima a držela se přesně pokynů Horského kázání.
 
 
Poprvé v kostele
Jednu neděli, když jsme neměli žádné utkání, jsem se odvážila jít do kostela. Chtěla jsem tam jen nahlédnout, abych zjistila, jak to chodí. Připadala jsem si cizí, vypadalo to, že se všichni navzájem znají a že se na mě všichni dívají. Sedla jsem si do poslední lavice vedle jednoho staršího pána. Začala mše. "Vztyk, sednout, kleknout" - pomyslela jsem si, že je to jako ve sportu. Na tabuli se objevilo číslo písně. Lidé vstávali nebo zpívali. Snad to byla ta řada, která měla začít první. Pak následovala delší promluva faráře. Viděla jsem mnohé zívat, jedno malé dítě neustále šplhalo po své matce.

Z toho, co farář říkal, jsem nerozuměla všemu, taková slova jsem ještě neslyšela, mnohé věci ale měly hlavu a patu, a tak jsem řekla i svému sousedovi: "To sedí". Polekaně se na mě podíval, takže jsem se sama lekla a už ani nehlesla.

Pak farář přešel k velkému kamennému bloku a já si povšimla, že se nálada náhle změnila. Všichni poklekli. Aha, tak k tomu slouží to klekátko! Ne, já klečet nebudu. Taky proč? To jsem ještě nikdy mimo trénink nedělala. Přesto jsem pocítila něco vzrušujícího. Farář držel v pozvednutých rukách něco bílého, kulatého. Mělo to nějakou rýhu a mě se bezděčně vybavila tabletka z reklamy, která vypadala stejně. Pomůže snad to bílé kolečko stejně rychle? Pak všichni vstali. Myslím, že mnozí vypadali šťastně. Náhle vznikl v kostele jakýsi pohyb. Lidé po jednom vystupovali z lavice a šli dopředu. Byla jsem zvědavá, co dostávali někteří do ruky a druzí to zase přijímali přímo do úst. Jestlipak to dobře chutná? V každém případě to nemohlo být nic zvláštního, neboť když se lidé vraceli do svých lavic, měli ve tvářích vážný, téměř smutný výraz. Jeden malý kluk se zeptal své matky, když se vracela do lavice: Maminko, a to bolí, že jsi tak smutná?
Bylo to komické, protože hned po skončení bohoslužby se lidé smáli, bavili a vzájemně zdravili.
Když jsem se později dozvěděla, že to bílé je Bůh, Ježíš sám, byla jsem velmi otřesena. To nejcennější, co na Zemi existuje! Dlouho jsem trpěla, že nesmím k přijímání dříve, než budu pokřtěna. Já bych se na Ježíše usmívala, kdybych ho přijala. Tím jsem si byla zcela jistá. Na svoji první bohoslužbu jsem dodnes nezapomněla. Viděla jsem ve světě už tolik, procestovala jsem se sportem půl Evropy, vyznala jsem se v mnoha věcech teď jsem přišla do styku s něčím, co mi bylo tak cizí a co se jednou mělo stát mým domovem.

 
02.12.2016 02:39:15
uhcpr
Výchova dětí
JEDNOTA OREL
http://www.orel-uh.cz/
Sportovní a kulturní aktivity, restaurace a ubytování
Jak získat lásku
Časopis pro děvčata
 Pro mladé kluky
Duchovní život
Katolický časopis on-line
katolická liter. zdarma
Komunitní web křesťanské mládeže
Těhotenství a mateřství
CENAP
Časopis

Znáte kvalitní firmy a provozovny, které pomáhají rodinám s dětmi zvládat starosti všedních i svátečních dnů?

Centrum pro rodinu,Uherské Hradiště a okolí,manželství,láska,věrnost,muž,žena,dítě,mládež,seznamka, rande,svatba,příprava pro snoubence,advent,Vánoce,půlnoční mše,informace,Velikonoce,křest,zajímavé příběhy,víra,přednášky,společenství,akce,poutě
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one