Centrum pro rodinu,Uherské Hradiště a okolí,manželství,láska,věrnost,muž,žena,dítě,mládež,seznamka, rande,svatba,příprava pro snoubence,advent,Vánoce,půlnoční mše,informace,Velikonoce,křest,zajímavé příběhy,víra,přednášky,společenství,akce,poutě

 PONDĚLÍ

  Taky máte rádi tuto krásnou píseň?

TICHÁ NOC, SVATÁ NOC …

Tichá noc, svatá noc.

V spánku svém

 

dýchá zem,

 

půlnoc odbila,

 

město šlo spát,

 

zdřímli dávno

 

i pastýři stád,

 

/: jen Boží láska,

 

ta bdí. :/

 


Tichá noc, svatá noc,

 

náhle v ní jásot zní,

 

vstávej, lide můj,

 

tmu z očí střes,

 

v městě Betlémě

 

Bůh zrozen dnes,

 

/: z lásky se

 

člověkem stal. :/

 


Tichá noc, svatá noc,

 

stín a mráz vůkol nás,

 

v hloubi srdce však

 

Gloria zní,

 

dík, že hříšník

 

se s důvěrou smí

 

/: u svaté rodiny

 

hřát. :/


Ano, je to tak, hříšník (ten, kdo poznal své hříchy a litoval, že ho vzdálily od Boha) se s důvěrou smí u Svaté rodiny - Ježíše, Marie a Josefa - hřát, hřát v teplých paprscích její lásky... A co ty? Znáš a miluješ Boha? Je všechno v pořádku mezi tebou a Ježíšem Kristem? Kdybys dnes v noci zemřel, půjdeš do nebe?


  Přijď, Ježíšku! - pravdivý příběh z Maďarska

  „Byly jsme v nesnázích, tak nám Ježíšek musel pomoct.“

  Publikace "A já jsem s vámi i za železnou oponou"

 obsahuje sesbírané působivé příběhy lidí z takzvaného „východního bloku“, kde byla v druhé  polovině 20. století Církev pronásledována. Historičnost každého jednotlivého příběhu již asi nelze bezpečně ověřit. Obsahují však autentický popis atmosféry té doby a mohou být povzbuzením pro nás, kteří žijeme ve „svobodném světě“. Kladou nám také otázku: Jak s touto znovu nabytou svobodou naložíme?

Tento příběh začíná slovy:

Řeknu vám čistou pravdu. Jen mi dovolte, abych změnil

jména a zahladil stopy. Vždyť jde o Maďarsko, kde se za pravdu platí krví...

 

Stalo se to v malém městečku, kde žije 1500 obyvatel. Učitelka obecné školy byla zapřísáhlá ateistka. Vyučovala zcela podle základních tezí dialektického materialismu, který neuznává Boha. Využívala každé vhodné příležitosti, aby ponížila a zesměšnila naši víru, aby se jí vysmála. Její program byl prostý: vychovat malé ateisty.

Zastrašené děti se neodvažovaly bránit. Avšak jejich rodiny byly věřící a hluboce oddané víře a náboženským zvyklostem. Byl jsem tam farářem, na vyučování náboženství jsem shromažďoval drobotinu v kostele. V Maďarsku, podobně jako v jiných komunistických zemích, se vyučování vede ve dvou protikladných směrech. Jak potom chcete, aby se v tom nevinné dětské duše vyznaly?

Ale právě v takových chvílích působí milost a v případě potřeby pomáhá zvláštním způsobem. Na naše děti neudělaly celkem dojem ty povídačky, které jim neustále opakovala paní Gertruda. Tak se učitelka jmenovala. Já jsem dělal, co bylo možné, abych je utvrdil ve víře. Radil jsem jim, aby častěji chodily ke svatému přijímání. Bylo to zvláštní, paní Gertruda snad byla obdařena jakýmsi zvláštním tajemným citem, který přesně odhaloval, které z dětí bylo u svatého přijímání. Doslova je napadala, byly jejími obětními beránky. Samozřejmě ji mohl upozorňovat nějaký donašeč, ale tady si musíme uvědomit, že je k tomu nutná určitá doba. Díky novým předpisům o postě před svatým přijímáním mohly děti pojíst doma něco teplého před tím, než cestou do školy navštívily kostel. Některé ke svatému přijímání přistoupilo, jiné ne. Ale Gertruda je rozeznala jediným pohledem hned v první hodině. Kdo jí mohl ukázat tyhle děti za takový krátký časový úsek? Co se týká nás, nepovažovali jsme tuto možnost za reálnou. Farnost byla svorná, zvláště děti...

 

Několik dní před Vánocemi začala paní Gertruda s promyšlenou krutou hrou, která podle jejího mínění musela zasadit rozhodující ránu všem babským předsudkům, které nakazily školu.

Scéna si zaslouží, aby byla předvedena v úplnosti.

Ve 4. A byla malá desetiletá dívenka, jmenovala se Angelina.

„Co, děvče, uděláš, když tě rodiče volají?“

„Jdu k nim,“ nesměle odpovídá dítě.

„Výborně! Slyšíš, že tě volají, a hned jako poslušné děvče jdeš. A co se stane, když tvoji rodiče zavolají kominíka?“ „Přijde,“ říká Angelina.

Její ubohé srdéčko bije zrychleně, tuší léčku, ale nechápe, v čem tkví.

A Gertruda pokračuje...

„Oči jí svítily jako kočce, když si pohrává s myší,“ vyprávěla mi jedna z Angelininých malých spolužaček, „její obličej byl zlý, strašně zlý.“ „Velmi dobře, dítě. Kominík přijde, protože existuje.“

Chvíle mlčení.

„Ty přijdeš, protože existuješ. Ale dejme tomu, že tví rodiče zavolají tvou zemřelou babičku. Přijde?“

„Ne. Myslím, že ne.“ „Bravo. A jestli zavolají babu Jagu? Nebo Červenou Karkulku nebo vodníka? Máš ráda pohádky?

No tak, copak se stane v tomto případě?“

„Nikdo nepřijde, protože to jsou pohádky.“

Angelina zvedne své jasné oči, ale hned je sklopí. „Bylo mi zle z jejích očí,“ řekla mi potom naivně. Dialog pokračuje:

„Výborně, výborně,“ triumfuje učitelka, „člověk by si myslel, že jsi dnes zmoudřela.

Tak vidíte, děti, že živí na zavolání odpovídají.

A naopak ti, kdo neodpovídají, nežijí nebo neexistují. Je to jasné, že?“

„Ano,“ odpověděla třída sborem.

„Teď si uděláme malý pokus.“

Pak se obrátila k Angelině a řekla: „Jdi ven, dítě.“ Děvčátko váhá, potom vyjde z lavice. Dveře se těžce zavřou za její křehkou postavičkou. „A teď ji, děti, zavolejte.“

„Angelino! Angelino!“ volá třicet dětských hlásků. Všichni si vážně myslí, že je to hra. Angelina vchází celá rozpačitá.

Učitelka se snaží mírnit své uspokojení z tohoto efektu.

 „Zřejmě jste téhož mínění,“ říká. „Jestliže zavoláte někoho, kdo existuje, pak přijde.

Jestli zavoláte někoho, kdo neexistuje, nepřijde a ani přijít nemůže. Angelina je zde. Žije, slyší, a když ji zavoláte, přijde.

A teď předpokládejme, že zavoláte Ježíška.

Věří někdo v Ježíška?“

Nastává chvíle mlčení. Potom několik nesmělých hlasů odpovídá: „Ano, ano...“

„A ty, dítě, ještě věříš, že Ježíšek slyší, když ho voláš?“

Angelina náhle pocítila ulehčení.

S náhlým nadšením odpověděla: „Ano, věřím, že mě slyší.“ „Velmi dobře. Uděláme pokus. Viděli jste právě, jak Angelina vstoupila, když jste ji zavolaly? Jestli Ježíšek existuje, uslyší vaše volání. Zavolejte ho všechny naráz a hodně hlasitě: Přijď, Ježíšku! Raz, dva, tři, všechny naráz!“

Děvčátka sklopila hlavy. Do těžkého, teskného mlčení se ozýval zlomyslný smích: „To je to, k čemu jsem vás chtěla přivést! Tady je můj důkaz!

Vy si netroufáte zavolat proto, že víte, že nepřijde, ten váš Ježíšek!

A jestli vás neslyší, je to proto, že neexistuje, jako neexistuje baba Jaga a vodník. Protože je to pouze mýtus... historka pro hloupé ženy, brumlající modlitby. Nikdo to nebere vážně, protože to není pravda!“

Rozpačitá děvčata státe mlčela.

Tento sprostý, zdánlivě pádný důkaz byl ranou přímo do jejich

srdce. Člověk by nesměl vědět nic o dětské psychologii, kdyby patřičně nedocenil vliv argumentů, založených na konkrétní zkušenosti.

Jedna, druhá, později se mi přiznaly – začaly pochybovat.

To je přece pravda, jestli Ježíšek existuje, proč ho ony nevidí?

Angelina stála bledá jako smrt. „Bála jsem se, že spadne,“ řekla mi jedna z jejích přítelkyň.

Učitelka zřejmě vychutnávala rozpačitost dětí. Konečně zvítězila, zničila nenáviděného Boha!

Tu se stalo něco docela neočekávaného.

Angelina vyskočila, šla doprostřed třídy a s planoucíma očima zvolala:

„A tak my ho zavoláme! Zavoláme všechny naráz: Přijď, Ježíšku!“

Všechna děvčata okamžitě vstala, sepjala ruce k modlitbě a se srdcem plným nesmírné naděje začala volat:

„Přijď, Ježíšku!“

Tohle učitelka nečekala. Instinktivně couvla, ale oči z Angeliny nespustila. Nejprve chvilka mlčení, těžkého jako agónie, a pak jasný hlásek znovu pronesl: „Ještě!“

„Byl to křik, který boří stěny...“ vyprávělo mi jedno z děvčat. Strach, netrpělivost, pochybnosti na chvíli potlačené, ale schopné znovu se objevit, pocit solidarity, vzbuzený prudkým hnutím jedné z nich, která se osvědčila jako vůdce, všechno tu bylo, kromě očekávání „zázraku“.

 

„Volala jsem, ale nečekala jsem nic zvláštního,“ přiznala se mi Gizela. Ale právě tehdy přišla odpověď z nebe. Takhle mi o tom vyprávěla děvčata, jichž jsem se dotazoval jedné po druhé. Některé formulace se mi nesmazatelně vryly do paměti.

Byl jsem tehdy knězem, který ještě potřeboval znamení z nebe, vždyť podmínky tehdejšího života nebyly nijak lehké. Nedívaly se ke dveřím, ale na zeď před sebou a na tomto bílém pozadí na Angelininu tvář.

Ale náhle se dveře tiše otevřely:

„Jako by tam vnikalo denní světlo.

To světlo stále sílilo, až se z něho stala

ohnivá koule.“ Tehdy je „zachvátil strach“, ale trval tak krátce, „že ani neměly čas zakřičet“.

Koule se rozevřela a v ní se objevilo Děťátko, „okouzlující, jaké jsme ještě nikdy neviděly“. Toto Děťátko se na ně mlčky usmívalo. Jeho přítomnost byla „nekonečně sladká“. Už se nebály, „pouze se radovaly“. Trvalo to... minutu, čtvrt hodiny, hodinu? Zde se svědectví rozcházejí. V žádném případě netrvalo zjevení déle než jednu vyučovací hodinu.

Děťátko „bylo oblečené do bílého a podobalo se malému slunci“, od Něho „vycházelo světlo“. Denní světlo „vedle Něho vypadalo jako černé“.

Některá děvčata jím byla oslněna. „Působilo to bolest očím.“ Jiná se na Ježíška dívala bez bázně.

Ten neříkal nic, jen se usmíval, pak se skryl ve světelné kouli a ta se „postupně rozplývala“. Dveře se tiše „samy od sebe“ zavřely. Nadšená, „se srdcem přetékajícím radostí“, nemohla děvčata promluvit ani slovo.

Tu ticho přerušil ostrý křik. Učitelka, otřesená, s očima lezoucíma z důlků, zaúpěla.

Práskla dveřmi a utekla.

Angelina jako by se probudila ze sna. „Právě to řekla, vidíte to! On existuje.

A teď mu poděkujeme!“ Všechny si poslušně klekly, modlily se Otče náš, Zdrávas a Sláva Otci. Potom vyšly ze třídy, protože zazvonilo a byla přestávka.

Zpráva o tom, co se stalo, se přirozeně rozšířila. Přicházeli ke mně rodiče. Dotazoval jsem se děvčat jedné po druhé a mohu odpřísáhnout, že jsem v jejich výpovědích nezjistil žádné nesrovnalosti.

Ale zvlášť mě ohromilo, že to, co se stalo, jim nepřipadalo nijak zvláštní.

„Byly jsme v nesnázích, tak nám Ježíšek musel pomoct.“

A co učitelka?

Paní Gertrudu dali do blázince. Páni celou věc ututlali. Ona asi stále ještě křičí: „On přišel! On přišel!“

 

Z publikace „A já jsem s vámi i za železnou oponou“ připravil P. Pavel Zahradníček. Publikaci je možno objednat na adrese A.M.I.M.S., 671 03 Vranov nad Dyjí 20, má 76 stran, doporučený příspěvek na tisk je 15 Kč + poštovné.

Co říká katechismus?

Jakou hodnotu mají soukromá zjevení? Soukromá zjevení nepatří k pokladu víry, mohou nám však pomáhat žít naši víru, pokud si uchovají přesné zaměření na Krista. Učitelský úřad církve, jemuž přísluší posouzení takových soukromých zjevení, nemůže proto přijmout ta zjevení, která si dělají nárok na překonání nebo opravu zjevení, jehož naplněním je Kristus. Srov. Kompendium Katechismu katolické církve, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2006

Z časopisu Milujte se 11/2009, http://www.milujte.se
12.12.2014 03:00:51
uhcpr
Výchova dětí
JEDNOTA OREL
http://www.orel-uh.cz/
Sportovní a kulturní aktivity, restaurace a ubytování
Jak získat lásku
Časopis pro děvčata
 Pro mladé kluky
Duchovní život
Katolický časopis on-line
katolická liter. zdarma
Komunitní web křesťanské mládeže
Těhotenství a mateřství
CENAP
Časopis

Znáte kvalitní firmy a provozovny, které pomáhají rodinám s dětmi zvládat starosti všedních i svátečních dnů?

Centrum pro rodinu,Uherské Hradiště a okolí,manželství,láska,věrnost,muž,žena,dítě,mládež,seznamka, rande,svatba,příprava pro snoubence,advent,Vánoce,půlnoční mše,informace,Velikonoce,křest,zajímavé příběhy,víra,přednášky,společenství,akce,poutě
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one