Zázraky lásky,příběhy,láska,věrnost,dítě,rodina,rodokmen,seznamka,svatba,Advent,Vánoce,Velikonoce,Bůh,křest,modlitby,příběhy pro děti,víra, přirozené plánování rodičovství.
Kde je ten chlap, kterého jsem si brala???

Brali jsme se z velké lásky a chtěli žít šťastně až do smrti. Jenže pohádka se nekoná...

Narodily se nám dvě děti. Staršímu synovi jsou dva roky, po jeho narození bylo všechno v pořádku. Byli jsme šťastní, synek nám dělal radost, byl hodné miminko, takže jsem doma měla naklizeno, uvařeno, upečeno a večer manžela vítala s úsměvem na tváři. Protože to byla taková idylka, brzo se mu zachtělo pořídit synkovi sourozence, aby si měl s kým hrát. V té době jsme bydleli ve městě, kousek od metra, spousty hřišť a obchodů, ale byteček byl malý, takže nás čekalo stěhování na venkov. Venkov, kde pěšky se dá dojít pouze do lesa, o obchodech si můžu nechat jen zdát a městská hromadná doprava se mu vyhýbá. Přesto mi to připadalo jako dobrý nápad, našli jsme domeček s velkou zahradou a myslela jsem, že si alespoň odpočinu od ruchu velkoměsta.

 

Přestěhovali jsme se tedy a další mimčo se zadařilo téměř okamžitě a já začala zvracet, zvracet tak hrozně, že jsem se občas nebyla schopná zvednout z podlahy v koupelně. A tehdy to začalo skřípat. Synkovi bylo 7 měsíců a začal lézt a demolovat vše, na co dosáhl, také mu rostly zuby, ve dne moc nespal a v noci byl vzhůru každou chvíli. Byla jsem dost vyčerpaná, takže jsem začala na manžela apelovat, že by možná nemusel chodit do práce v sobotu a mohl vzít malého občas z domu, abych si mohla trošku odpočinout. A on nechtěl, což mě, nevyspáním, hormony a žaludečními nevolnostmi omámenou, přivedlo na myšlenku, že mu na mně nezáleží. Nakonec jsem přece jen dosáhla svého, když jsem vyčerpáním omdlela a on měl strach, že by se to mohlo stát s malým v náručí. Nevolnosti přešly, manžel byl trošku víc doma, a zase chvilku klid.

 

Když se narodil mladší syn, byli jsme zase šťastní. Asi tak dva dny. Přesněji dva a půl, než jsem přišla domů z porodnice a zjistila, že manžel, přestože sliboval, že bude týden doma, jde hned druhý den do práce. Abyste chápali, nemáme tu příbuzné, kamarádi jsou svobodní a bezdětní a tudíž mi neměl kdo pomoci. Byla jsem ošklivě potrhaná, ztratila dost krve a dva dny po porodu i dost rozcitlivělá, všechno mě hned rozbrečelo. Starší synek, přestože mu v té době bylo teprve 15 měsíců, začal žárlit a pokoušel se svými dětskými způsoby mladšího sourozence odpravit a já nemohla téměř chodit, takže běhání za aktivním batoletem s novorozenětem u prsu bylo nad moje síly.

A od té doby to jde jen a jen z kopce. Manžel přijde domů, a neustále se mu něco nezdá, stěžuje si, že je doma bordel (a má pravdu, ten starší považuje za svoji povinnost všechno kam dosáhne - a on dosáhne všude - vyházet na podlahu, aby na to dobře viděl... nejdřív jsem měla snahu to uklízet, teď se neúspěšně snažím přesvědčit ho, aby to nedělal a se sklopenýma ušima to uklízím, až když jde spát), že jsou v lednici prošlé potraviny (lednici otevírám a zavírám rychlostí blesku, jinak se mi tam starší synek vloupe a na co dosáhne, to vezme, zdrhne a rozmatlá to po koberci, takže si neumím představit, že bych obden koukala na záruční lhůtu jogurtů a přebírala borůvky, jestli mezi nimi není nějaká plesnivá), že se dětem nevěnuji (přiznávám, že v neděli, kdy je doma, mám dětí tak dost, že mu je hodím na krk a čtu si nebo jsem na počítači - jenže on z toho usuzuje, že to dělám neustále... haha, s půlročním miminem na ruce a řvoucím batoletem visícím mi na noze nestíhám číst ani návod na špagetách a počítač zapínám, jen když jdu chystat večeři a zapínám na něm staršímu synkovi Krtka), že děti nevychovávám (co říct... dělám, co můžu, snad se mi to jednou vrátí), že moc utrácím (děti rostou a jídlo a oblečení není zadarmo) a tak dále... Není den, abychom se nepohádali. Někdy mám dobrou náladu a to jeho rýpání přejdu, ale většinou jsem unavená, nevyspalá a utápějící se v sebelítosti, takže to přejít nedokážu a pohádáme se. Pak s ním vydržím pár dní nemluvit, vychladnu, a začne to zase nanovo. Říkám si, kde je ten chlap, kterého jsem si brala, který myl nádobí, luxoval, občas vařil a udělal co mi na očích viděl...? A nevím, co mám dělat, přiznat si, že jsme si prostě přestali rozumět, odejít od něj a připravit děti o tátu (nebo sebe o děti, vím, že by je chtěl do vlastní péče a kdo ví, jak by to dopadlo) nebo mám doufat, že se to třeba nějak utřese, až budou děti trošku starší nebo až půjdu do práce a manžel přestane mít pocit, že se doma celý den válím před televizí a dloubu se v nose...

Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, existují muži, kteří si to opravdu myslí. Že zatímco oni v práci dřou, aby zajistili rodinu, žena je doma na mateřské "dovolené". Pokud nikdy v životě nepoznali, jak to chodí s malým dítětem, opravdu věří, že je to klid a pohoda. Stejně tak žena může časem dospět k názoru, že muž si v práci jen vypráví s kolegy vtipy. Je potřeba sednout si a popovídat si o tom, detailně, co kdo dělá, nejlépe si to napsat na papír. S dítětem je nejlepší vlastní zkušenost, i když někdy je zpočátku nutné zdálky neznalého muže s dítětem hlídat, aby si ani jeden ani druhý neublížil. Ale nechat mu dítě - děti nejlépe v sobotu ve dne, přes noc i v neděli dopoledne na starosti bez asistence a přípravy pokrmů pro dítě, které připravíte jen na požádání manžela, bez předem připravené hory čistého prádla a zábavných oblíbených DVD, zato s uvařeným obědem s úsměvem naservírovaným, to už je jiná zkušenost. Když pak vyčerpanému, ale najezenému manželovi dítě odeberete, neposílejte jej odpočinout si, ale zeptejte se, kde vám nechal vyprané a usušené prádlo pro dítě na zítra? Pakliže (samozřejmě) žádné vyprat nestihl, tak ho požádejte, aby to teď, když jste si dítě převzala, udělal. Pokud si totiž zvykl, že se o všechno postará žena, a s dítětem už to nejde, bere to jako odpírání mu toho, na co byl zvyklý, jako příkoří, které mu žena způsobuje. Nepřemýšlí nad tím, že ona to už nezvládá, ale přemýšlí nad tím, že ona už o něj nedbá a nevěnuje mu už tolik péče, kolik by si on zasloužil. Je potřeba, aby si to vyzkoušel se vším všudy, jinak neprohlédne.

 

Přečtěte si na http://www.rodina.cz/clanek6783.htm co na to ostatní maminky, a možná se ozve i některý tatínek....

Je tam spousta zajímavých a poučných článků, psaných životem.

 

 

Narodily se nám dvě děti. Staršímu synovi jsou dva roky, po jeho narození bylo všechno v pořádku. Byli jsme šťastní, synek nám dělal radost, byl hodné miminko, takže jsem doma měla naklizeno, uvařeno, upečeno a večer manžela vítala s úsměvem na tváři. Protože to byla taková idylka, brzo se mu zachtělo pořídit synkovi sourozence, aby si měl s kým hrát. V té době jsme bydleli ve městě, kousek od metra, spousty hřišť a obchodů, ale byteček byl malý, takže nás čekalo stěhování na venkov. Venkov, kde pěšky se dá dojít pouze do lesa, o obchodech si můžu nechat jen zdát a městská hromadná doprava se mu vyhýbá. Přesto mi to připadalo jako dobrý nápad, našli jsme domeček s velkou zahradou a myslela jsem, že si alespoň odpočinu od ruchu velkoměsta.

 

Přestěhovali jsme se tedy a další mimčo se zadařilo téměř okamžitě a já začala zvracet, zvracet tak hrozně, že jsem se občas nebyla schopná zvednout z podlahy v koupelně. A tehdy to začalo skřípat. Synkovi bylo 7 měsíců a začal lézt a demolovat vše, na co dosáhl, také mu rostly zuby, ve dne moc nespal a v noci byl vzhůru každou chvíli. Byla jsem dost vyčerpaná, takže jsem začala na manžela apelovat, že by možná nemusel chodit do práce v sobotu a mohl vzít malého občas z domu, abych si mohla trošku odpočinout. A on nechtěl, což mě, nevyspáním, hormony a žaludečními nevolnostmi omámenou, přivedlo na myšlenku, že mu na mně nezáleží. Nakonec jsem přece jen dosáhla svého, když jsem vyčerpáním omdlela a on měl strach, že by se to mohlo stát s malým v náručí. Nevolnosti přešly, manžel byl trošku víc doma, a zase chvilku klid.

 

Když se narodil mladší syn, byli jsme zase šťastní. Asi tak dva dny. Přesněji dva a půl, než jsem přišla domů z porodnice a zjistila, že manžel, přestože sliboval, že bude týden doma, jde hned druhý den do práce. Abyste chápali, nemáme tu příbuzné, kamarádi jsou svobodní a bezdětní a tudíž mi neměl kdo pomoci. Byla jsem ošklivě potrhaná, ztratila dost krve a dva dny po porodu i dost rozcitlivělá, všechno mě hned rozbrečelo. Starší synek, přestože mu v té době bylo teprve 15 měsíců, začal žárlit a pokoušel se svými dětskými způsoby mladšího sourozence odpravit a já nemohla téměř chodit, takže běhání za aktivním batoletem s novorozenětem u prsu bylo nad moje síly.

A od té doby to jde jen a jen z kopce. Manžel přijde domů, a neustále se mu něco nezdá, stěžuje si, že je doma bordel (a má pravdu, ten starší považuje za svoji povinnost všechno kam dosáhne - a on dosáhne všude - vyházet na podlahu, aby na to dobře viděl... nejdřív jsem měla snahu to uklízet, teď se neúspěšně snažím přesvědčit ho, aby to nedělal a se sklopenýma ušima to uklízím, až když jde spát), že jsou v lednici prošlé potraviny (lednici otevírám a zavírám rychlostí blesku, jinak se mi tam starší synek vloupe a na co dosáhne, to vezme, zdrhne a rozmatlá to po koberci, takže si neumím představit, že bych obden koukala na záruční lhůtu jogurtů a přebírala borůvky, jestli mezi nimi není nějaká plesnivá), že se dětem nevěnuji (přiznávám, že v neděli, kdy je doma, mám dětí tak dost, že mu je hodím na krk a čtu si nebo jsem na počítači - jenže on z toho usuzuje, že to dělám neustále... haha, s půlročním miminem na ruce a řvoucím batoletem visícím mi na noze nestíhám číst ani návod na špagetách a počítač zapínám, jen když jdu chystat večeři a zapínám na něm staršímu synkovi Krtka), že děti nevychovávám (co říct... dělám, co můžu, snad se mi to jednou vrátí), že moc utrácím (děti rostou a jídlo a oblečení není zadarmo) a tak dále... Není den, abychom se nepohádali. Někdy mám dobrou náladu a to jeho rýpání přejdu, ale většinou jsem unavená, nevyspalá a utápějící se v sebelítosti, takže to přejít nedokážu a pohádáme se. Pak s ním vydržím pár dní nemluvit, vychladnu, a začne to zase nanovo. Říkám si, kde je ten chlap, kterého jsem si brala, který myl nádobí, luxoval, občas vařil a udělal co mi na očích viděl...? A nevím, co mám dělat, přiznat si, že jsme si prostě přestali rozumět, odejít od něj a připravit děti o tátu (nebo sebe o děti, vím, že by je chtěl do vlastní péče a kdo ví, jak by to dopadlo) nebo mám doufat, že se to třeba nějak utřese, až budou děti trošku starší nebo až půjdu do práce a manžel přestane mít pocit, že se doma celý den válím před televizí a dloubu se v nose...

Přečtěte si na http://www.rodina.cz/clanek6783.htm co na to ostatní maminky, a možná se ozve i některý tatínek....

Je tam spousta zajímavých a poučných článků, psaných životem.

07.06.2014 01:37:53
uhcpr
Výchova dětí
Jak získat lásku
Časopis pro děvčata
 Pro mladé kluky
Duchovní život
Katolický časopis on-line
katolická liter. zdarma
Komunitní web křesťanské mládeže
Těhotenství a mateřství
CENAP

Znáte kvalitní firmy a provozovny, které pomáhají rodinám s dětmi zvládat starosti všedních i svátečních dnů?

Zázraky lásky,příběhy,láska,věrnost,dítě,rodina,rodokmen,seznamka,svatba,Advent,Vánoce,Velikonoce,Bůh,křest,modlitby,příběhy pro děti,víra, přirozené plánování rodičovství.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one